Forever I'm With You -21 díl

27. července 2010 v 20:02 | T-14 team *Christins* |  Forever I'm With You
....




-V minulém díle-

,,Jako tvoje máma... můžu se tě na něco zeptat?"

Vydechla jsem. ,,Otázku mi položit nemusíš... ano, mami, už jsem s Jakem pár nocí strávila."

,,Cože!" vyjekla.

,,Mami, klid! Chtěla jsi tohle vědět, ne?"

,,To ano! Ale myslela jsem, že Jake ještě počká!"

,,Kruci, mami! I já to chtěla! A na víc, nechci to dál rozebírat, není to lehký svěřovat se sví máme s tím, že už jsem se svým klukem spala!" Při posledním slově jsem se zastyděla já. Přišlo mi to dívné, když jsem to řekla.

,,Ne, máš pravdu... nebudem to rozebírat," souhlasila pořád uraženě.

,,Fajn... asi si půjdu lehnout."

,,Vždyť je ti tak málo!" začala zase.

,,Za měsíc mi podle dědečkových výpočtů bude sedmnáct. Nejsem zase tak malá. Navíc jsem vyspělejší... to je fuk. Po sedmnácte přestanu růst. Budu stejně stará jako můj táta. Tak to mi bude taky tak málo?"

,,Tvému tátovi je už přes sto let, neber to takhle," řekla uraženě.

,,Mami..." řekla jsem a objala ji.

................................

,,Jéé, děkuju ti, Jacobe! Ten náramek je vážně krásný!" rozplývala jsem se nad náramkem, který mi dal Jake k mím ,,čtrnáctým narozeninám". Kdybych rostla normálně, měla bych ale tři roky.

Objala jsem ho. Já jsem pocítila jeho horkou kůží na té své, a zachvěla jsem se. Jako by to vycítil a odtáhl se.

I tak jsem se usmála.

,,Všechno nejlepší, Renesmee," podal mi ruku Nahuel a objal mě. Do rukou mi vložil malou krabičku. V ní byl náhrdelník, vytvořený z těch nejkrásnjších okvětních lísktů, které jsem kdy viděla. Byli navzájem propletené a střídaly se růžové a žluté barvy.

,,Páni, to je krásné! Můžeš mi to zapnout?" pobídla jsem ho. Nahuel si vyměnil s Jakem krátký pohled, vzal náhrdelník do rukou a šel za mně. Já si odhodila své vlnité vlasy na levou stranu. Jake se upřeně díval na Nahuela - nebylo to nepřátelsky, jen jako by hlídal, aby se mě nějak špatně nedotkl. Nerozuměla jsem tomu.

Kolem jsem se rozhlédla na hromadu dárků, které jsem od rodiny dostala. Nikdo nedostal tolik dárků, jako já. Na to můžete vzít jed.

,,Děkuju," řekla jsem a jemně ho líbla na tvář.

Jake se zamračil.

,,Jacobe, můžeš?" zeptal se ho táta a začal ho tahat za sebou.

Nevěděla jsem, o co mu jde, tak jsem je nenápadně sledovala. Nahuel mi začal něco vykládat a k němu se přidal i Seth, který mou nepozornost poznal a tak odvrátil odemně Nahuela, a já se mohla v klidu věnovat jim.

,,Jaku, ovládej se..."

,,Jo, snažím se. Promiň," omlouval se Jacob. ,,Ty víš, že pro ni budu co jen bude chtít... já jenom... já jenom cítím, že chce, abych byl i něco víc, než jen její nejlepší přítel, nebo ochránce... poznám to... myslím, že je čas jí to říct."

,,Ne!" vyštěkl táta. ,,Ještě ne! Počkej ještě tak rok, to jí bude už tak šesnáct. Pak se rozhodne. Vím, že je vyspělejší, ale... ale ještě si to nepřeju. Pochop mě... třeba potká ještě někoho..."

,,Fajn," zabručel. ,,ale víš, že si může vybrat koho chce! Nebral bych ji svobodu!"

Jake odkráčel. Teď si musím uhlídat myšlenky. Táta se na mě po očku podíval. Rychle jsem odtáhla pohled a podívala se na Setha, který stále zabavoval Nahuela.

,,Za chvíly jsem tu." řekla jsem Nahuelovi a Sethovi. ,,A Sethe, neříkej to."

Seth kývl. Věděl o co jde. Jen jsem nechtěla, aby tátovi řekl, že jsem slyšela jejich rozhovor. Vyběhla jsem k sobě do pokoje a podívala se do zrdcadla. Ten odraz mi ukazoval štíhlou dívku, s dlouhýma vlasama, medové barvy, s pravidelnými loknami. Její postavu zdokonalovali černé úzké čaty po kolena bez ramínek. Krásné bíle zuby jí zdokonalovali úsměv, její velké tmaně hnědé oči jí zdobily dlouhé řasy. Vůbec bych jí netipla čtrnáct - spíše šesnáct. Už podle výšky.

,,No jo, vždyť mám metr sedmdesát tři!"

Vydechla jsem.

Práskla jsem s sebou o postel a přemýšlela o tom něčem málu, co se bavily.

,,... myslím, že je čas jí to říct..." říkal Jake.

,,Ne!" protestoval táta.

Tak co mi mají říct? Nerozumím tomu.

A je čas to zjistit. Budou se o mě bát? Půjde mě Jake hledat Nebo půjde za mnou? Chci, aby mi to vysvětlil. Ale ne, proč bych utíkala jak malá? To nedává logiku !
Sešla jsem zpátky na svou oslavu. Emmett si dával páku s Jasperem, Alice nesutále upravovala rozházené okvětní lístky, chtěla to mít dokonalé. Máma stála těsně u mého táty, a zamilovaně se na sebe koukali - obdivovala jsem je. Kdykoliv se na sebe podívali, tak jen s láskou. Jake byl opřený o zeď a nevnímal kluky ze smečky - Setha ani Jareda, kteří mu něco povídali. Kdy mě viděl scházet ze schodů, oči měl přimhouřené, ale tentokrát pozorovali mě. Každý můj pohyb zaznamenal. I já se na něho dívala. Teď mi to přišlo jako spomalený film. Otevřela jsem dveře a šla si stoupnout k terase.

Lehký závan ke mě donesl vůni stromů, které v sobě měli ledový nádech.

Za mnou se otevřeli dveře.

Pousmála jsem se.

Vedle mě se o sloup opřel Jacob. Po očku jsem se na něho podívala. Najednou jsem vnímala věci, kterých jsem si dřív nevšimla. Například jeho mohutná vypracovaná postava, která byla jeho chloubou, jeho široká ramena - ve kterých se každá dívka musela cítit bezpečně. Jeho plné narůžovlé rty, jeho oči... co to semnou je?

,,Můžu tě obejmout?" zeptala jsem se ho.

Zarazil se. ,,Ale jistě že můžeš, Ness. Ty můžeš co jen chceš," řekl mi. V jeho hlase jsem poznala, že to mělo více smyslů.

Udělala jsem jeden krátký krok a opřela se o jeho hruď. Pevně jsem ho objala. Jedna jeho ruka mě začala hladit po vlasech a ta druhá mě spadla na kříž. Ve svých vlasech jsem cítila jeho dech. Připadal mi tak... krásný... neodolatelný.

Už jsem ho nebrala jako Jacoba, kamaráda...

...brala jsem ho jako Jacoba, mojí lásku...

V té chvíly mi došlo, že chci být jen s ním.

,,Mám tě ráda, Jacobe," zmohla jsem se jen. Chtěla jsem říct ,,Miluju tě" ale na to jsem byla hodně zbabělá.

,,Já tě milu...." chvíly se odmlčel, ,,taky tě mám rád... víc než všechno na světě."

Podívala jsem se očkem do okna. A uviděla jsem tam stát svého tátu. Trpělivě si nás prohlížel. To byl ten důvod, proč se odmlčel. Taky mi chtěl říct, miluji tě.

............................................................................

,,Pamatuješ si na mé čtrnácté narozeniny?" zeptala jsem se jí a probrala se zpátky ze svých myšlenek.

Zasmála se. ,,Ano... tam to všechno s Jacobem začalo."

,,Právě jsem tu vzpomínku měla předsebou," zasmála jsem se.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 SARAH SARAH | Web | 28. července 2010 v 16:11 | Reagovat

MOC HEZKÁ POVÍDKA :-) MÁŠ TALENT :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama